Historie obce Dobrá Voda

Historie naší obce je, již více než 750 let od první písemné zprávy, hodně obsáhlá.

Proto je zde část toho podstatného z historie obce, pokud by, ale někoho z Vás zajímala historie obce podrobně, má možnost si zakoupit publikaci "DOBRÁ VODA 1252 - 2002".

Tato kniha autora Ing. Karla Hromka, popisuje velice dobře čtivou formou historii podrobněji. Případní zájemci si mohou knihu zakoupit za 80,- Kč na obecním úřadě.
Obec Dobrá Voda byla zřejmě založena v 1. polovině 13. století při kolonizaci pralesa na českomoravském pomezí. V té době patřil zdejší kraj Přibyslavovi z Křižanova, který byl bohatým velmožem ve službách českého krále Václava I. Za své služby českému králi od něho dostal rozsáhlé území prostírající se od Německého (dnešního Havlíčkova) Brodu až ke Křižanovu – území do té doby neosídlené porostlé neproniknutelným pralesem. Přibyslav byl synem moravského šlechtice Zbyslava z Bratčic. V Křižanově, který jako osada již zřejmě existoval, ( stopy osídlení jsou již z doby hradištné - tedy z doby, která trvala až do roku 1100 po Kr.), vystavěl hrad a kostel a řídil odtud osazování svého panství. Jeho ženou byla Sibyla, dvorní dáma královny Kunhuty , manželky českého krále Václava I., která přišla do našich zemí v doprovodu královny zřejmě z království obojí Sicílie. Přibyslav a Sibyla byli rodiče sv. Zdislavy, která se jim narodila zřejmě v Křižanově někdy kolem roku 1220. Zde v Křižanově prožila své mládí a podle tehdejšího způsobu se odtud provdala jako velmi mladá za Havla z Markvartic, královského diplomata a pána na hradě Lemberku u Jablonného v Podještědí v severních Čechách. Havel z Markvartic na severu Čech působil ve stejném smyslu jako Přibyslav na Křižanovsku. Kolonizoval české severní pohraničí.
Dobrá Voda patřila tedy před rokem 1251 Přibyslavovi z Křižanova, který ji zřejmě založil, stejně jako okolní Ořechov, Kadolec, Sviny, Loučky (zaniklá ves), Kundratice, Libochovou a Kozlov. Z okolních obcí nebylo v té době Jívoví ani Vídeň.
Přibyslav z Křižanova byl významným velmožem své doby, a protože, jak o něm praví kronikář Jindřich ze Žďárského kláštera, byl více mnichem než šlechticem, velice podporoval nově vznikající církevní instituce, zejména kláštery. Po neúspěchu svého bratra Jana z Polné založit v prostoru u dnešního Nížkova klášter cisterciáckého řádu, se o tento podnik snažil sám. Za tímto účelem zakoupil od svého bratra část pozemků, zřejmě za symbolickou cenu a snažil se o uskutečnění svého plánu. Podporoval i jiné řeholní řády, zejména brněnské minority, v jejichž kostele byl po své smrti v roce 1251 pohřben. Svůj záměr založit v hraničním pralese klášter už proto neuskutečnil. Shromáždil pro tento účel prostředky a splněním své poslední vůle ustanovil svého zetě Bočka z Obřan a Kunštátu, kastelána znojemského kraje, který se stal se svojí manželkou Eufemií - Přibyslavovou dcerou, majitelem Křižanova. Ihned po Přibyslavově smrti začal Boček plnit poslední vůli svého tchána a založil za Žďárem v roce 1252 klášter nazvaný Studna Panny Marie a usadil v něm cisterciácké mnichy z kláštera v Nepomuku.
Cisterciácký řád měl v té době více než dvousetleté zkušenosti s kolonizací odlehlých a divokých krajů. Své kláštery zakládal mimo lidská sídla a mnichové v potu tváře podle řádového hesla sv. Benedikta „ Modli se a pracuj“ přetvářeli divoké krajiny v kulturní kraje.
V roce založení kláštera darovali manželé Boček z Obřan a Eufemie klášteru mimo jiné i osady Dobá Voda, Jámy a Žďár. Je o tom dochována darovací listina, kterou podepsal tehdejší moravský markrabě Přemysl Otakar - budoucí český král železný a zlatý, která je vůbec první písemnou zmínkou o existenci Dobré Vody.
O bezprostředním založení obce písemné zprávy nejsou, ale můžeme se domnívat, že se tak dálo právem zákupním, jak to bylo v tehdejší době zvykem. Zakladatel, v našem případě asi Přibyslav z Křižanova, svěřil území lokátorovi, který rozdělil osadníkům nezalesněnou půdu. Lokátor byl člověk buď svobodný, nebo založením obce svobodu získal. Někteří z lokátorů získali i nižší šlechtický titul – vladykové. Spravovali založenou osadu a vrchnost jim svěřovala rychtářství, se kterým byla spojena i nižší soudní pravomoc. Pro vrchnost vybírali od sedláků úroky a jiné poplatky. Sami byli od těchto feudálních poplatků osvobozeni a měli různá privilegia (právo výčepní, právo vaření piva a právo honební ). Své rychty měli tito rychtáři v dědičném držení nebo v držení zákupním. Mohli je předávat, postupovat, ale jen s tou podmínkou, že nástupce byl schopen vykonávat rychtářský úřad. Také zde, v Dobré Vodě, byla tato dědičná rychta.
Usedlost (grunt) držel hospodář až do doby, kdy již nebyl schopen práce a řízení hospodářství. Pozemky při gruntech se nesměly odprodat ani směnit bez vědomí vrchnosti. O rodinném majetku rozhodoval hospodář, v případě jeho smrti vrchnost. Životní úspory obvykle sedláci žádné nevytvořili. Majetkem bylo pouze to, co hospodář zaplatil ročními splátkami za převzatý grunt. Každý grunt byl totiž oceněn určitou částkou, dlouhodobě neměnnou a za niž se grunty mezi hospodáři přejímaly. Postoupení domů a splátky se zaznamenávaly do gruntovní knihy. Když nový hospodář převzal grunt, musel složit závdavek a zbytek ceny splácel ve stejných ročních částkách. Složený závdavek musel postačit na uhrazení dluhů předchozího majitele gruntu. Z ročních splátek se pak vyplácely dlužné podíly dřívějším podílníkům nebo sourozencům postupně jak dospívali. Zbytek splátek majitele gruntu se po jeho smrti rozdělil mezi pozůstalou manželku a děti. Nastupující podílník si svůj podíl srážel ze závdavku. Takže tento složitý systém - dnes bychom řekli životního pojištění - fungoval, ovšem při předčasném úmrtí hospodáře se nároky podílníků komplikovaly. Podíly se proto se svolením vrchnosti mohly za nižší ceny i prodávat. Hlavní snahou vrchnosti bylo mít všechny grunty obsazené a přijímat od nich pravidelně peněžité i naturální dávky. Proto se vrchnost starala i o sirotky a po jejich dospělosti jim přidělovala opuštěné grunty, nebo vdovám dávala nové hospodáře.
Žďárský klášter spravoval Dobrou Vodu prostřednictvím svých rychtářů. Také zde byla dědičná rychta a protože byla zámožná, vykonávali hodnost rychtářů i příslušníci nižší šlechty. V písemnostech kláštera jsou o existenci rychty v Dobré Vodě záznamy. Klášter měl od počátku v obci dvůr, který byl obvykle pronajímán nájemcům. V druhé polovině 15. století měl tento dvůr pronajatý od kláštera Jan Dobrovodský. Na pronájem dvora měl od kláštera sepsaný list, který mu shořel stejně s mnohým jeho majetkem uschovaným v křižanovském kostele v roce 1469 za vpádu Matyáše Korvína na Moravu. Stejně jako Křižanov, tak i Dobrá Voda byla v té době vypálena. Klášter mu proto dědičně odprodal shořelý dvůr v Dobré Vodě i s právem lovu ptáků a zajíců a právem vaření piva ke svému stolu za 36 kop grošů, které se měly spláceti po 5 kopách ročně a za roční plat kopu grošů splatných o sv. Jiří a sv. Havlu napolovic. Kdyby Jan nebo jeho dědici chtěli dvůr prodat, klášter si vyhradil svůj souhlas. Jak to s Janem Dobrovodským dopadlo se neví, nicméně zanedlouhý čas byl dvůr opět v nájmu Jana Dvořáka. Tomu klášter prodal v roce 1490 zřejmě obnovený dvůr s příslušenstvím s lovy zajíců a ptáků za 200 kop grošů a roční úrok o sv. Václavu 2 kopy grošů a 9 slepic, o sv. Jiří 2 kopy grošů. Jako pán dvora mohl Jan Dvořák jednotlivé lány ode dvora prodávat. Roku 1529 prodal opat Ambrož dobrovodský dvůr společně s rychtou se vším příslušenstvím Burianovi z Českého Ostrova k věčnému užívání. Pokud by chtěl dvůr prodat, bylo stanoveno, že tak nesmí učinit bez povolení opata a konventu. Po Burianovi z Českého Ostrova byl asi dvůr znovu pronajímán. Jednou z těchto nájemců byla i Dorota Marie Štaudová z Hamersdorfa, která též měla pronajatý dobrovodský dvůr. Zemřela v roce 1607, jak je patrné z jejího náhrobníku v křižanovském kostele. Nájemci zdejšího dvora - nazývali se dvořáci, byli zámožní a je o nich známo, že půjčovali peníze i svým sousedům - křižanovským pánům. Tak křižanovský pán Prokop Lhotský ze Ptení si měl od jednoho z dalších majitelů dvora Jiřího Dvořáka vypůjčit hotovost 200 kop grošů - tedy sumu dosti vysokou. Další zmínka o dvoře je až z konce třicetileté války z roku 1649, kdy tehdejší majitel Štěpán Houf prodal svůj svobodný dvůr se 4 poddanými a půllánem polí, který užíval rychtář s platy a robotami o nich povinnými hospodářskému správci žďárského kláštera, rytíři Františku Maxmiliánu Štaudovi.
Nyní zpět k dějinám obce Dobrá Voda. Klášterní správa obce trvala nepřetržitě až do roku 1422, kdy byl klášter ve Žďáře vypálen husity při jejich tažení na Moravu pod vedením hejtmanů Bořka z Miletínka a Viktorina z Kunštátu a Poděbrad. Řeholníci byli povražděni a řeholní život zde zanikl. Statky kláštera uchvátila okolní šlechta. Dobrou Vodu zabral tehdejší majitel křižanovského panství Jan ml. z Křižanova a na Meziříčí z rodu pánů z Lomnice. Jen těmito událostmi je zde popsána husitská doba. Protože v dějinách českých zemí i Evropy je husitské revoluční hnutí velice probíraným jevem, jemuž je přikládán velký význam, je třeba se o něm zmínit i zde. Jak se odrazilo ve zdejším kraji? Na to je odpověď velmi jednoduchá. Mimo toho, že okolní šlechta zabrala církevní půdu - zde v Dobré Vodě půdu klášterní a že husitská vojska vydrancovala a vypálila farní kostel v Křižanově a po něm protistrana vypálila i křižanovský zámek, se vlastně nic nezměnilo. Známé události spojené s husitským obdobím se udávaly v Čechách a ve městech. Zdejší lidé byli nějak mimo. Po dlouhotrvajících dědických sporech přešel roku 1453 křižanovský majetek na Jana z Perštejna. Ne tak Dobrá Voda, kterou český král Jiří z Poděbrad (panoval 1458 až 1471), jakožto nepřímý potomek zakladatele kláštera Bočka z Obřan a shodou okolností syn husitského hejtmana Viktorina z Kunštátu, jehož vojska klášter zničila, přikázal roku 1466 po druhém obnovení žďárského kláštera vrátit zpět jeho odcizený majetek. Zřejmě i Dobrou Vodu.
V roce 1485 uzavřel klášter smlouvu s pány z Perštejna, podle které jim postoupil rychtu v Dobré Vodě s tím, že Perštejnové budou pro klášter z Dobré Vody vybírat poplatky a klášteru je řádně odvádět. Vlastnictví rychty tedy přešlo na pány z Perštejna, kteří pro klášter v osobě svého rychtáře vybírali a odváděli dosavadní příjmy v Dobré Vodě klášteru. Páni z Perštejna jako majitelé Křižanova začali dosazovat na svá panství nekatolické kněze. V roce 1483 s nimi vyměnil johanitský řád svá patronátní práva ke křižanovskému kostelu. První nekatoličtí kněží byli podobojí, později luteránští. Zdejší lidé, zřejmě pasivně vzali na vědomí, že jejich noví faráři mají manželky a že se změnila forma bohoslužeb. Vše prošlo v klidu a všichni se cítili být dobrými křesťany jako dříve. Také vznik jednoty bratrské, jejichž přítomnost poznamenala dějiny Křižanova, zde neměl žádný ohlas. Těžká rolnická práce a zřejmě i negramotnost jim neumožnila mudrovat nad náboženskými problémy. Počátek třicetileté války, české povstání, bitva na Bílé Hoře se zde v Dobré Vodě jevila jako záležitost okolí. Zde v Dobré Vodě byl klid. Tento stav trval i po roce 1624, kdy byla zahájena tzv. protireformace. Nekatoličtí kněží z Křižanova museli odejít. Protože tehdy se prosadila zásada: „čí kraj, toho náboženství“ a šlechta zde už byla katolická, musel se stát katolickým i lid. Naprosto v klidu vzali zdejší lidé v úvahu, že noví kněží již nemají manželky a že při mších používají latinský jazyk, a cítili se být stejně dobrými křesťany jako byli dříve. Žádné násilí, nátlak v tomto směru zde nebyly vůbec zaznamenány. Také žádní tajní nekatolíci zde nikdy potom nebyli zjištěni. Ani po vydání tolerančního patentu v roce 1781, kdy byla povolena náboženská svoboda pro nekatolické církve, se nikdo v Dobré Vodě nepřihlásil k evangelickému náboženství.
Obec Dobrou Vodu klášter často celou pronajímal. Tak před rokem 1600 ji pronajal Jiřímu Vídeňskému z Českého Ostrova. V roce 1607 obec pronajal kardinál Dietrichstein (ten ji v roce 1601 zakoupil po druhém zániku řeholního života v klášteře) Dorotě Marii Štaudové z Hamersdorfa. Když po provedené protireformaci v roce 1639 obnovil opat Greifenfels z Pilsenburgu řeholní život, koupil od Dietrichsteinových dědiců všechny klášterní statky tedy i Dobrou Vodu s dvorem.
Aby se obnovený žďárský klášter zbavil dluhů, odprodal v roce 1649 Dobrou Vodu svému hospodářskému správci - dosavadnímu nájemci rytíři Františku Maxmiliánu Štaudovi. Svobodný dvořák Štěpán Houf mu prodal i svůj svobodný dvůr a tím vzniklo toho roku ucelené Dobrovodské panství. Zřejmě v této době bylo postaveno v Dobré Vodě panské sídlo - tvrz (zámeček). U panského sídla byl dvůr, pivovar, ovčírna a rozsáhlá zahrada. Poslední pozůstatek dvora - vjezd do dvora zvaný žondr, se dochoval až do roku 1951, kdy byl zbořen. Dnešní dům a stodola č. 66 prý býval dvorskou sýpkou. Také výměnek v č.77, kde bývala hospoda zvaná Holánkova, by mohl být zbytek bývalého dvorského pivovaru. Jak asi toto panské sídlo vypadalo? Je možno se domnívat, že nějak podobně jako v blízkém Ořechově (na Ronově), protože to bylo postaveno jen o několik desetiletí dříve. Rozhodně to nebyla věžovitá tvrz, jak ji známe z Náramče nebo Pyšela. Tyto typy sídel drobné šlechty se stavěly ve 14. století. Ve století 17. se tato šlechtická sídla stavěla jako pohodlnější obydlí - zámky. Nelze se však domnívat, že by to byl nějaký barokní palác. Šlo zřejmě o skromný jednoposchoďový objekt o rozměrech asi 25 x 10 m s mansardovou střechou (jak se tehdy stavělo) v místech, kde nyní stojí domy č. 70 a 71 a 72. Dnes po něm není ani památky. Jen na dvoře u Sedláků č. 71 je v hloubce asi 40 cm dlážděné zápraží z obrovských kamenů.
Štaudova dcera Františka se provdala za rytíře Zikmunda Ferd. Želeckého z Počenic a stala se první a zároveň poslední dědičkou tohoto dobrovodského panství, protože je prodala v roce 1678 s dvorem, ovčínem a pivovarem hraběnce Eleonoře z Oppersdorfu, paní na Křižanově za 14 000 zlatých a 40 tolarů klíčného, čímž dobrovodské panství po krátkém trvání definitivně zaniklo spojením s panstvím křižanovským. Na bývalém panství dobrovodském bylo 32 poddanských domů a dvůr včetně části Horních Borů a Radenic.
Další osud Dobré Vody sledoval osudy Křižanova. Po hrabatech z Oppersdorfu přešel na hrabata z Kounic. Ti prodali v roce 1710 Křižanov i Dobrou Vodu Jiřímu Václavovi ze Švalbenfelda, který jako právník u císařského dvora ve Vídni byl nařčen z korupce a vykázán z hlavního města. V Křižanově žil zbytek života v dobrovolném exilu. Jeho syn Jan prodal celý křižanovský majetek, tedy včetně Dobré Vody v roce 1727 opět žďárskému klášteru. V této době dosáhl žďárský klášter svého největšího rozkvětu. Bylo to za známého opata Václava Wejmluvy, jehož činnost spojená s činností architekta Giovanni Santiniho zanechala ve Žďáře a na celém klášterním dominiu dodnes nezapomenutelné stopy. Připomeňme barokní přestavbu kláštera, stavbu barokně gotického kostela sv.Jana Nepomuckého na Zelené hoře u kláštera, z nejbližšího okolí kostel P. Marie v Obyčtově, kostel sv. Václava ve Zvoli n/Peršt. a snad i vnitřní úpravy zámecké kaple sv. Barbory v Křižanově. Ze světských staveb např. hospodu v Ostrově známou podle půdorysu ve tvaru W.
V roce 1784 byl císařem Josefem II. zrušen žďárský klášter, majetek kláštera připadl Náboženskému fondu. Dobrovodský dvůr byl před prodejem rozparcelován na rodinná hospodářství “familie“ na dominikální (panské) půdě. Familiantské domy byly postaveny z rozbořeného rytířského sídla - tvrze a ovčírny. Panskou kovárnu č. 44 odkoupil v roce 1787 Matěj Chládek, dědičnou rychtu č. 6 Martin Mateja. Od roku 1876 ji držel Adolf Bäck.
Konec vrchnostenských úřadů a přechod na obecní politickou správu nastal až po revolučním roce 1848, kdy byla zrušena robota a rolníci na dominikální půdě ji dostali přidělenu jako právoplatní vlastníci. Byl zrušen rozdíl mezi pánem a poddaným a rolníci byli zproštěni všech dávek a robot jakož i desátků církevních a to za poměrně nevelikou náhradu. Stát začal být řízen přes okresní úřady a obce získaly samostatnost. To už byl začátek nové doby v dějinách Dobré Vody, i když z tohoto období máme jen málo písemných zpráv. Dokonce se zatím nepodařilo zjistit kdy a kdo byl po roce 1850 zvolen prvním starostou obce.
Mluvíme-li o historii, je nutno se zmínit ještě o vsi Urbanice, založené žďárským klášterem ve stejnojmenné pomístní trati. Tato obec zanikla beze stopy před rokem 1486. Její stopy se našly při výstavbě odvodnění v trati U Stopníka.

Protože Dobrá Voda je uvedena v jedné z nejstarších listin – ve stvrzení nadace Bočka z Obřan – originál této listiny psaný na pergamenu je uložen ve Státním archivu v Brně a jeho fotokopie je v příloze této publikace. Listina je psána latinsky a její český překlad zní takto:

Ve jménu svaté a nedílné Trojice, Otce, Syna a Ducha Svatého Amen. Přemysl řečený Otakar z Boží milosti vévoda rakouský, markrabě moravský všem v Kristu věřícím na věky. Poněvadž jak praví Písmo,všichni jsme smrtelní a jako Voda se ztrácíme, přirozeně je důležito, aby skutky lidské zasluhující slavné a trvalé paměti, během času z lidské paměti nevymizely a aby u potomků neupadly v pochybnost, byly zvěčněny spolehlivými listinami, zvláště pak takové, které se týkají úcty Všemohoucího Boha, dárce života a spásy duší.
Poněvadž tedy věrný náš pán, totiž pan Boček, pan z Perneku, purkrabí znojemský a jeho tchyně paní Sybila, vdova po panu Přibyslavu , někdy blahé paměti purkrabím na Veveří, spolu s dcerami téhož zemřelého, jakož i svými a to paní Eufemií, manželkou výše uvedeného Bočka a Alžbětou, chtějíce splniti zbožný slib již jmenovaného zemřelého a zvláště pak také pečovati o vlastní spásu ke cti a chvále Nejvyššího, blahoslavené Panny Marie,Rodičky Boží a svatého Mikuláše, slavného vyznavače Kristova, rozhodli se založit ve Žďáře dům cisterciáckého řádu pode jménem Studnice Panny Marie, jakožto filiální dům kláštera v Nepomuku, jakožto jeho odnož. Společně odkazují témuž klášteru na věky k novému štípení napřed zmíněnou ves Žďár a Bertoldesdorf, jinak řečeno Novošice, Rohrbach zvané Hrušovany, Dobrou Vodu a Jámy s lesy, vodami a vším příslušenstvím a všemi příslušnými právy. Zvláště pak často jmenovaný pan Boček přidal kostel v Heinriches, který se po moravsku jmenuje Bíteš a třetinu ze všeho svého vína na Moravě a to z níže uvedených vsí: Skalice, Pouzdřany, Zaječí, Pavlovice a Načeratice s celým desátkem ze tří vesnic a to: Kobylí, Pavlovice a Zaječí.
My po zbožné a zralé úvaze, udělujíce svým souhlasem pevnou stálost jejich darování, poručili jsme je zajistiti tímto naším listem, pečetí a oporou svědků. A jména svědků této věci jsou tato: Ctihodný pán Albert, biskup řezenský, biskup Kondrád, Albert probošt na Petrově v Brně, bratři Pardus, Twerdche, a Sudomír, dále bratří Milíč a Slavibor, komoří Beneš a Milota, bratří Smil, Kuno a Mikul bratři Bočkovi, Bohuše a Hartman bratři, Jeneč z Deblína a jeho synovci Nezamysl a Ratibor, bratří, Bohuš z Kovalu, Jan z Vyšnova a Matěj, bratří, Pavel a bratr jeho ze Židlochovic.
Dáno v Brně roku 1252, o desáté indikci.

FOTO

Něco ze života dřívějších dob

V minulosti byl vzhled naší obce poněkud jiný. Bylo to patrné už na první pohled. Především nebyly rovné a široké silnice, ale blátivé a kamenité cesty. Při pohledu na vesnici nebyly zdáli vidět červené střechy, ale šedivé došky nebo šindel, v době před první světovou válkou i střechy z asfaltových lepenek.
Také náves ani vzdáleně nepřipomínala dnešní parčík. Bylo zde více rybníčků, které sloužily hlavně k napájení dobytka a pro vodní drůbež. Tak od kaple k Nedomovým bývaly tři rybníčky, jeden byl na návsi od č. 37 po č. 35 vedle silnice, dále před č. 6 byl Doubkův rybníček, další rybník býval před č. 21 a č. 94 a sahal od cesty ke stodole č. 30, další tři rybníčky byly před č. 83, č. 45. a č. 81. Také Ve Familiích v místě dnešní stodoly Žejškovy a Sedlákovy býval rybníček. Také před č. 93 se nacházel malý rybníček. Obecní studny před č. 78, 66, 19, 28 a 13, ač nebyly hluboké, byly stále plné vody (poslední z nich je nyní zasypána). Kolem domů byly většinou rázy dřeva a otýpek, předzahrádky byly jen málo. Z pod vrat vytékala močůvka. Domy byly stavěny štíty do návsi. Podélná poloha domu s průjezdem jak ji vidíme u mnohých domů dnes, je výsledkem nedávných přestaveb. Na návsi sídlili rolníci, Na Vépustku domkáři a Ve Familiích familianti.
Vlastní dům sestával z obytného stavení, za nímž byly chlévy pro dobytek a koně. Koňský chlév se nazýval maštal. Vzadu byla stodola, za ní zahrada a za ní pole. Pokračováním domovního vchodu bylo zápraží. Byl to zpevněný, kamenem dlážděný chodník, z něhož se vstupovalo do domu a do chlévů. Před zápražím bylo hnojiště s dřevěným záchodem. Na druhé straně dvora bylo obydlí výměnkáře a různé kolny případně prasečí chlívky. Tato stavební dispozice byla stejná jak u obydlí sedláků, tak i domkářů. Lišila se jen velikostí. Domy byly buď roubené z dřevěných trámů, nebo u selských obydlí zpravidla stavěné z kamene. Místo vápenné malty se používala hlína. Cihly se začaly ve venkovské výstavbě používat až později, zde v Dobré Vodě se cihly pálily v místech, kde je nyní dům č. 92. Okna byla malá, nejprve z průhledných měchuřin, později z dřevěných dvojitých rámů zasklená skly. Na zimu se mezi vnější a vnitřní okenní rámy oken cpal suchý mech. Také květiny za okny bychom marně hledali. Na zahrádkách se pěstovala zelenina a léčivé rostliny. Květin na ozdobu bylo jen málo. Také ovocného stromoví nebývalo tolik, i když kolem panského sídla, které stálo ještě v roce 1793, byla velká ovocná zahrada.
Vnitřní dispozice obytného prostoru v domě byla jednoduchá a odpovídala potřebám rolnické rodiny. Dveřmi se vstupovalo do síně, v níž byly zpravidla schody na půdu, někdy i dveře do chléva. Ze síně se vstupovalo do komory a do světnice. Světnice sloužila jako univerzální místnost. Vařilo se v ní, bydlelo i spalo. Před zavedením sporáků a kamen koncem 19. století se vařilo na ohništi v tzv. černé kuchyni. Vařilo se v železných nebo hliněných hrncích, které se stavěly na železné trojnožky - trajfusy, nebo měly vlastní nožky tzv. rendlíky, aby bylo možné pod nimi přikládat na oheň. Důležitou součástí domácnosti byla pec na pečení chleba. Protože na vesnici nebyl pekař, pekla si každá hospodyně chléb sama. Večer před pečením chleba musela zadělat těsto v díži, řádně je promísit kopistí, zakrýt přikrývkou, aby do rána nakynulo. Ráno musela vytopit pec, což bylo umění, aby se chléb dopekl a přitom nespálil, vyválet bochníky, vyhrnout z pece zbytky uhlí a popela a chléb do pece nasázet. Po dokončení pečení vydělat chléb z pece a uložit jej. Umět napéci chleba, byl samozřejmý požadavek pro každou dívku na vdávání. Ve světnici - tady se říkalo v seknici, byl stůl, kolem něj lavice, později židle, postele pro hospodáře (mladí spávali na peci, čeledíni v maštali) a truhly na šatstvo. Skříně se v selských domácnostech začaly používat až v 19. století. Na stěně mezi okny visel kříž a svaté obrázky, nejprve malované na skle. Nad stolem měl hospodář almárku - malou skříňku na listiny a jiné cennosti. Nad pecí nebo sporákem visela dřevěná lišta - ráhno, na kterém se sušilo prádlo a oděvy. Strop býval většinou trámový, podlaha z dusané hlíny, poději desková.
Ve stodole bývalo složeno obilí pro zimní mlácení pomocí cepů. První mlátičky na ruční pohon, nebo pohon zvířaty prostřednictvím žentouru, se objevují až v 2. polovině 19. století. Pod kůlnou bylo zemědělcovo nářadí. Byl to zpravidla jeden až dva vozy, pluh a brány. Pak ruční nářadí - motyky, kosy, hrábě a vidle, cepy a lopaty. Další druhy nářadí jako byly rádla, harky, dvojáky s plužňaty (kolečky), žací a secí stroje a vybírače se objevují až v druhé polovině 19. století. Na půdě bývalo většinou seno, na zápraží vedle chlévů visely koňské nebo kravské postroje. Za dob roboty muselo být v selských staveních víc než jeden pár koní, aby bylo možno současně robotovat a současně obdělávat vlastní pozemky.
Určitým problémem bylo někdy soužití dvou generací v domě - tedy hospodářů a výměnkářů. Výměnek býval určitým druhem sociálního zabezpečení odcházející generace. V některých případech docházelo ke sporům o nároky na výživu, kterou musel hospodář výměnkáři poskytnout. Proto se v minulém století uzavíraly svatební smlouvy, v nichž bylo nejen dojednáváno věno nevěsty, ale i dosti přesné vymezení nároků a práv výměnkářů a povinností hospodářů vůči nim.
Těžká a vlastně nikdy nekončící práce o uhájení vezdejšího chleba zaměstnávala rolníka celý život. V zimě, když nebyla práce v poli, chodilo se do lesa, dělaly se povřísla, ženy předly len. Jen tehdy bylo trochu víc času na sousedské popovídání. Svítilo se loučemi nebo svíčkami. Petrolejové svítilny také přineslo až 19. století. Takovou kulturní a zároveň společenskou událostí bývalo draní peří. Dralo se skoro v každém domě, protože všude byly husy a kachny. Při draní se scházelo mnoho žen a děvčat, vyprávěly se staré příběhy a zpívaly se staré písničky. Největší legrace bývala při draní peří před válkou u Klapalů v č. 42. Tam byly obvykle doděrky kolem svátku sv. Mikuláše. Bývaly veselé za doprovodu heligonky pana Ladislava Křikavy č. 29. Při nich obvykle přišli čerti s Mikulášem a vázali děvčata do řetězů a vynášeli je ven. Bylo při tom mnoho legrace. V zimě starší ženy a babičky předly len na nitě, z nichž se tkalo plátno. Muži v zimě chodili do lesa, štípali pařezy, opravovali hospodářské stroje a nářadí. Někteří dělali košťata, pletli koše a vyráběli různé výrobky ze dřeva (dřeváky, putýnky, škopky a pod.). Mládež se v zimě chodila sáňkovat a klouzat. Nejvíce se sáňkovalo z Křibu k Novému rybníku. Někteří selští chalpci dotáhli velké sáně, na které nasedlo několik kluků a děvčat a jelo se. Lyžovalo se na obyčejných prkýnkách. Průkopníky lyžování byli: Ludvík Hlaváč č.55, Walter Plehsberger č. 86, Vladimír Urbánek č. 74 a Josef Bárta č. 16.
Významnou událostí v životě vesnice byly odvody branců. Ti se celý měsíc před termínem odvodů scházeli v hospodě a zpívali rekrutské (zde se říkalo legrutské) písně. V den odvodu se vyzdobil vůz žebřiňák májkami, pentlemi a nápisem „Branci z Dobré Vody“, na vůz nasedli muzikant s harmonikou, starosta a rekruti a vyjelo se do okresního města. Odvody se odbývaly zpravidla na Obecníku. Po odvodech se šlo do hostince - vinárny ke Špačkům, kde neodvedení zaplatili útratu. Odvedení si nakoupili pozlátkové ozdoby, které si upevnili na hruď a na klobouky. Pak se šlo k fotografovi a nakonec se se zpěvem jelo domů. Večer byla odvedenecká taneční zábava. Neodvedení byli, na rozdíl od dnešních majitelů modrých knížek, dosti nešťastni právě proto, že nebyli odvedeni.
Vesnický život se řídil jednak hospodářským, jednak církevním rokem. V neděli se chodilo do farního kostela do Křižanova, převážně pěšky a za každého počasí. O poutích bývaly mše v místní kapli. S průvodem chodívalo procesí o křížových dnech do polí ke křížku pod Vápeník. Chodilo se korouhvemi, šel i kněz s ministranty. Za zpěvu a modliteb prosili o dobrou úrodu. Na Květnou neděli se nosily na pole posvěcené kočičky. Zde nelze nevzpomenout křižanovských duchovních správců P. Alfonse Fibicha, kterému se říkalo pane děkane a P. Františka Hanuše, kterému se až do smrti říkalo pane kaplane. P. Fibich byl vysoké a silné postavy, byl výborným kazatelem, ve škole na děti velmi přísným učitelem, ale člověkem, který nepostrádal smysl pro humor. Když se mu někdo v kostele při kázání bavil, nebo usnul, tak v tom případě se odmlčel a řekl: „Tak já počkám až si to povíte, nebo až se vyspíte“. P. Hanuš byl klidný a daleko mírnější. Do vyučování náboženství nosil dětem bonbóny a v mladších letech se věnoval hlavně mládeži, tělovýchovnému spolku Orel v Křižanově a Omladině v Dobré Vodě a Spolku katolického domu v Křižanově. Od roku 1965 dodnes působí v Křižanově P. Metoděj Kotík, který ve farnosti zajistil rozsáhlé opravy kostela a všech kaplí , novostavbu kaple v Horní Libochové a generální opravu Katolického domu v Křižanově.
Před uzavřením manželství se mladí dostavili na farní úřad, kde požádali o uzavření sňatku. Pan farář je při přátelské debatě vyzkoušel z katechismu a poučil je o společném soužití v manželství. Po dobu tří neděl měli snoubenci v kostele tzv. ohlášky. V domě nevěsty se mezitím konaly přípravy na svatbu. V den svatby jeli svatebčané do kostela v kočárech tažených koňmi. Ženich, svědkové a mládenci měli na prsou dlouhou mašli ozdobenou myrtou, nevěsta měla na hlavě věneček s dlouhými pentlemi, rodiče a svatebčané měli jen malé ozdoby. Zato kočáry a koně byly také ozdobeny. Po vyjetí svatby z domu, držívaly dvě starší ženy na dědině tzv. bránu. Byl to velký bílý ubrus ozdobený květinami, na kterém byla připevněna panenka. Ženy zpívaly svatební píseň , svatba musela zastavit a svatebčané museli dát ženám zpropitné. Po svatebním obřadu v kostele se svatba vracela do domu nevěsty. Cestou svatebčané rozhazovali dětem cukrdlata. Po příjezdu do domu rozbily kuchařky před ženichem a nevěstou talíř pro štěstí. Novomanželé museli společně úlomky zamést a teprve potom byli vpuštěni do domu. V domě již čekal harmonikář a slavnostní oběd, na který býval pozván pan farář a pan starosta. Odpoledne byl přizván fotograf. Po skončené svatební veselice si ženich odvedl nevěstu do svého domu. Samozřejmě, že chudší snoubenci měli svatby chudší. Po příchodu z kostela a po společném obědě šli mnohdy snoubenci spolu pracovat na pole.
Děti se rodily doma. Na svět jim pomáhaly porodní báby, které bývaly místní (Anna Křikavová, Marie Vítková a Františka Janovská), nebo v poslední době bývaly z Křižanova ( T. Halámková, M. Baráková, M.Holoubková a Z.Prášková). V dosti případech je v křestních matrikách zápis „bába žádná“. Od padesátých let byly rodičky odváženy do porodnice. Po narození chodily porodní babičky týden dítě koupat. Dětské kočárky nebyly. Děti spávaly v kolébce. Když šli rodiče na pole, brali za příznivého počasí dítě s sebou. Na ojeti vozu byla uvázána plachta tzv. konouška a v té dítě spalo, zatímco dospělí pracovali. Když nespalo, tak je museli sourozenci v konoušce kolébat.
Ke smrtelnému loži člena rodiny byl pozván kněz s žádostí o zaopatření svatými svátostmi. Na stole u lůžka byly dvě rozsvícené svíce, s křížkem uprostřed a sklenkou svěcené vody s klásky. Kněz nemocného vyzpovídal a udělil mu svátost nemocných nazývanou poslední pomazání. K mrtvému byl pozván lékař, aby vystavil úmrtní list a obecní zvoník zemřelému zazvonil umíráčkem. Byl pozván stolař, aby vzal nebožtíkovi míru na rakev. U rakve bylo konáno tzv. modlení. Večer před pohřbem se sešli sousedé, aby se pomodlili za zemřelého. Třetí den býval pohřeb. Rodina se rozloučila se zemřelým v domě, rakev byla přenesena na bryčku a smuteční průvod se odebral za zvonění zvonu ke kapli, kde bylo rozloučení, pak ke kříži u školy, kde bylo poslední rozloučení, a pak smuteční průvod pokračoval do farního kostela a po skončení pohřební mše na hřbitov. Při pohřbu se za zemřelého modlil, loučil se s ním a předříkával některý ze starších občanů. Zde v Dobré Vodě to byl po dlouhá léta Frant. Žundálek č. 39.
Doby prosperity a dobré pohody střídaly doby neúrody, hladu, epidemických nemocí, požárů a válek. Těmito událostmi trpělo především venkovské obyvatelstvo. Ve všem bylo odkázáno na svépomoc. Z řemeslníků byl na vesnici pouze kovář v č. 44, kolář v č. 43, krejčí, ševci, tesaři a zedníci. Ostatní řemesla nebyla. Lidé si sami vyráběli veškeré prostředky pro život, sami se museli postarat o obnovu zničených domů po častých požárech, sami si museli pomáhat při léčení nemocí lidí i dobytka. V Křižanově byl od vrchnostenských dob obvodní lékař. Ze známých jmen lékařů uvádím známého vlastence Dr. Melichara, Dra Růžičku, Dra Picka (byl izraelského náboženství a skončil v německém vyhlazovacím táboře), Dra Ráčka, Dra Němečka, Dra Seyfrieda a Dra Jiřího Jurka. V dřívějších dobách se lidé léčili především doma sami. K lékaři šli, až nebylo zbytí, protože za každé ošetření se platilo a peněz nikdy nezbývalo. Bezplatnou lékařskou péči zavedl až socialismus. V době první republiky léčila v Dobré Vodě babička Servítová č. 22 Na Vépustku. Za oknem v květináči pěstovala mořskou cibuli, kterou léčila veškerá zranění. Místo, kde byla rána, řádně vypařila, namazala sádlem a přiložila list mořské cibule. Za několik dní ránu převázala a tím bylo léčení skončeno a pacient vyléčen. Na běžné nemoci se vařily různé čaje a odvary z léčivých bylin. Bolesti kloubů se léčily mravenčí kyselinou získávanou z mravenců smíchanou s lihem. Malé děti při chrapotu se natíraly na prsou psím sádlem, při úleku se dětem natírala místa na hlavě vodičkou z fajfky. Na vytrhování zubů se chodilo do Křižanova k Halámkovi nebo do Svinů ke starému Pazderovi. Koncem první republiky přišel do Křižanova první dentista Jan Novák, který začal zuby spravovat a léčit. Starší lidé na něj dodnes vzpomínají.
Bylo to mnoho starostí, které měli naši předkové o udržení jakés takés prosperity vlastního hospodářství, o výchovu a zaopatření dětí. Když nad tím dnes přemýšlíme, musíme se sklonit před tímto obrovským úsilím celých generací našich předchůdců, kteří nám předali celé své snažení a námahu k tomu, abychom my na tomto díle mohli pokračovat. Měli bychom na ně občas s vděčností vzpomenout.

Válečné události
První světová válka těžce dolehla na pomalu se vzmáhající lepší časy. Obec musela za asistence četníků provádět neustálé soupisy zvířat, zásob a mouky. V roce 1916 byly první odvody koní pro válečné účely . Byly odvedeny dva koně. V roce 1914 se konala sbírka pro vojíny v poli. Lidé museli upisovat válečné půjčky. V roce 1918 se konal i soupis sušeného ovoce. Sbíralo se ostružinové listí na čaj pro vojáky. Také se sbíral starý papír, vlna, kaučuk, ostnatý drát a kaštany na mletí do mouky. V roce 1917 byl vydán zákaz prodeje tabákových výrobků v hostincích a v roce 1918 byl vydán zákaz barvit slepičí vejce. Bylo nařízeno vymílat zrno na 90 %, takže mouka nebyla bílá. Prohlídky a rekvizice byly časté. Tak v roce 1914 bylo v obci zrekvírováno 100 q žita a 300 q ovsa pro vojsko a 100 q brambor pro město Brno. Veškeré životní potřeby i tabákové výrobky byly prodávány na lístky. Byly stanoveny dodávky sena, slámy a dobytka pro armádu. Veškerá tíha života dopadla na ženy, děti a staré lidi, neboť z obce narukovalo postupně 100 mužů. Ve válce padlo 5 občanů, 2 byli nezvěstní a 5 se jich vrátilo invalidních. Protože v obci není žádný pomník těmto padlým, uvádíme zde jejich jména. Byli to Ludvík Čermák č. 61, Josef Hammer č. 66, Josef Kaštan č. 56, Josef Turek č. 40 a Frant. Urbánek č . 7. Nezvěstnými zůstali dva bratři František a Josef Kloudové č. 87. V zajetí bylo 26 občanů. Do čs. vojska (legií) se z obce přihlásilo 7 zajatců v Rusku (Ant. Bárta č. 16, Jindřich Kaštan č. 17, Antonín Křípal č. 73, Jan Loos řídící učitel, Frant. Nedoma č. 70, Josef Růžička č. 82 a Frant. Vítek č. 46) 1 ve Francii (Jaroslav Hašek č. 26) a 1 v Itálii (Ant. Křeček č.12). Během války ustal veškerý politický život. Jen pro srovnání uvádíme ceny z roku 1916. 1 kg másla se prodával za 6,40 K, jedno vejce za 12 haléřů, 1 litr mléka za 28 haléřů, 1 litr velkomeziříčského piva za 92 hal. a plzeňského za 1,24 K., 1q brambor za 20 K.
Také druhá světová válka dolehla těžce na konsolidující se poměry v republice a to nejen ztrátou státní suverenity. Od 1.10. 1939 byly zavedeny potravinové lístky. Od roku 1940 byly zavedeny povinné dodávky. Dodávalo se i sádlo ze zabíjaček. Z rozhlasových přijímačů musely být odstraněny krátké vlny, aby nebylo možné poslouchat cizí rozhlas. Dne 11. 4. 1940 byl zatčen rolník Ludvík Kobylka, v jehož domě se scházeli lidé poslouchat zahraniční rozhlas a řídící Karel Malý za písemný styk z cizinou. Karel Malý se vrátil po půl roce, Ludvík Kobylka dostal 6 let vězení za velezradu. Trest si odpykával na Pankráci, v Drážďanech, v Berlíně, v Ebrachu a na Mírově. Propuštěn byl až 8. 5. 1945 s podlomeným zdravím. Pro zatajování zásob byl zatčen Jan Babák č. 62 a odsouzen na 6 měsíců. Někteří občané byli potrestání několikadenním vězením za nízkou tučnost mléka, za překročení stavu slepic a pod. Zásobovací opatření byla velmi přísná. Avšak černý obchod, černé zabíjačky a černé pálení lihu bylo veřejným tajemstvím. Přepadové kontroly zásobování , které zde Němci prováděli, neměly později žádný účinek. Lidé, když viděli, že Němci se nerozpakují zavírat i jejich spoluobčany a z rádia se dovídali o popravách našich lidí, začali držet při sobě a nikdo na druhého nic neprozradil. Ročník 1924 musel na práci do Říše. Josef Urbánek , Jaroslav Vítek a Josef Bárta se dostali až do Norska. Obec během války několikrát navštívili partyzáni. Veřejné taneční zábavy nebyly povoleny, tančilo se po soukromých domech, při svatbách a pod. Byl nařízen sběr odpadových surovin (papír, guma, kosti, léčivé byliny). Školáci pořádali sbírky na Německý červený kříž. První hromadný přelet našeho území spojeneckými letouny byl v Dobré Vodě zaznamenán 5. 7. 1944. V roce 1945 museli někteří občané jít kopat zákopy na východní Moravu. Mezi padlými ve velkomeziříčském povstání v květnu 1945 byl též dobrovodský rodák Ludvík Babák. Před frontou lidé kopali kryty a zazdívali různé věci a zásoby. Obec byla osvobozena 9. 5. 1945 ve 2 hod. ráno.

Vývoj počtu obyvatelstva

Podle třetího nejstaršího žďárského urbáře (záznamu platebních povinností) měla Dobrá Voda v 15. století (v roce 1483) 105 obyvatel. V tomto urbáři jsou z té doby zapsána i jména tehdejších vlastníků. Byli to:

Janek - držel 3/4 lánu, Waczslav - držel čtvrtlán, Wawra - držel půllán, Wenzel - držel půllán , Waczek - držel půllán a podsedek, Prokop - držel půllán, Jakub - držel celolán, Ian - držel půllán, Mach - držel 3/4 lánu, Krzisstan - držel půllán, Michal - držel půllán, Rzehorz - držel půllán, Duchek- držel půllán a Jakub - (asi rychtář) držel celolán.

V roce 1682 po třicetileté válce zde bylo 18 domů včetně rychty, z toho 17 osedlých a jeden opuštěný . (Údaje z Moravské vlastivědy, že v roce 1679 zde bylo 26 domů, z toho 6 pustých, se týkají celého tehdejšího dobrovodského panství tedy i části Horních Borů a části Radenic).
V roce 1749 zde bylo 19 poddanských domů, rychta a dvůr. V roce 1790 zde bylo 39 domů s 323 obyvateli. Po rozparcelování dvora došlo k výstavbě tzv. familií rodinných hospodářství na dominikální (panské) půdě.
V roce 1890 zde bylo 94 domů se 493 obyvateli. V roce 1900 měla obec 93 domů s 511 obyvateli. V roce 1910 měla naše obec 512 obyvatel, v roce 1916 po první světové válce jen 415 obyvatel. V roce 1921 měla obec 90 domů a 465 obyvatel. Do tohoto roku se postupně zbořily domy č.18, 60, 74, 75, 76 a 88. Všichni obyvatelé se hlásili k české národnosti a římskokatolickému náboženskému vyznání. V roce 1939 měla obec 460 obyvatel.
V roce 1945 jen 450 obyvatel. Po válce odešli do pohraničí: Rodina Burešova do Vlasatic, Josef Bárta do Jeseníku, Josef Bárta č. 75 do Horní Hynčiny, Růžena Tůmová do Horních Habartic okr. Děčín. V roce 1947 se z pohraničí vrátila rodina Jana Bureše a z místní hájenky (bývalé školy č. 79) se odstěhoval do Chomutova poslední panský hajný Eduard Chylík.
V roce 1948 měla obec 460 obyvatel, v roce 1962 již jen 398 obyvatel , v roce 1965 poklesl stav na 389 obyvatel. V roce 1967 měla obec 100 domů a 394 obyvatel. V roce 1970 měla obec 364 obyvatel, v roce 1972 to bylo již jen 354 obyvatel, v roce 1974 bylo v obci 105 domů a 357 obyvatel.
Podle posledního sčítání obyvatel v roce 2001 měla Dobrá Voda 114 domů a 342 obyvatel.


Sociální poměry v obci.

Rozvrstvení společnosti lze pozorovat ze složení obyvatelstva uvedené v kapitole : Majitelé domů. V obci žili především rolníci a to rolníci rustikální (celolánící, půlláníci, čtvrtláníci) , jejich domy byly na návsi, dále domkáři, podruzi a někteří řemeslníci ti většinou bydleli v horní části Na Vépustku a od konce 18. století bydlel v obci i učitel. Domkáři vlastnili kolem 10 měřic půdy. Po zrušení žďárského kláštera připadl dvůr v Dobré Vodě náboženskému fondu a byl rozparcelován na rodinná hospodářství rolníků dominikalistů - lidově familiantů. Jejich domky byli v části Ve Familiích. Jednotlivá familiantská hospodářství měla od 15 do 35 měřic půdy. Toto složení obyvatelstva v obci bylo víceméně stabilní po celé 19. století. Pro starší, opuštěné a chudé lidi byl obecní dům - pazderna, kde tito lidé bydleli na náklad obce. Dostávali od obce měsíční podporu a při úmrtí jim obec vypravovala na svůj náklad pohřeb. V roce 1922 byl za účelem financování těchto potřeb zřízen chudinský fond se základním kapitálem 200 Kč ve spořitelně městyse Křižanova. V roce 1946 odešel poslední z těchto obecních chudých Frant. Tůma do brněnského ústavu Milosrdných bratří a obecní dům zůstal prázdný.
V době první republiky se většina občanů živila zemědělstvím. Byli zde také drobní živnostníci, kteří byli vlastně i drobnými zemědělci. Někteří z nich chodili do práce např. zedníci do Křižanova k firmě Ing. Hemala, tesaři do Velkého Meziříčí k firmě Kozina a syn. V této době se v obci objevují i průmysloví dělníci, kteří docházeli denně z obce pracovat do továren do Velkého Meziříčí (pracovali na př. v Jelínkově koželužně a Beckově továrně na sukna).
V době hospodářské krize přichází do obce i nový sociální problém - nezaměstnanost. V roce 1932 jsou v obci zaregistrováni 4 nezaměstnaní zedníci, 2 tesaři a 2 dělníci. V roce 1933 je to už 25 nezaměstnaných. Počet nezaměstnaných v roce 1934 poklesl na 14, avšak v roce 1935 se opět zvedl na 20 a v dalším roce na 28. Tito nezaměstnaní dostávali poukázky na potraviny ve výši 10 Kč/den. V této době vrcholící hospodářské krize poklesla cena žita z 200 Kč za 1 q na 86 Kč za 1 q. Před druhou světovou válkou se postupně sociální poměry lepšily a paradoxně za války nebylo nezaměstnaných a ani nebyl hlad.
Od 1.10.1948 vstoupil v platnost zákon o národním pojištění. Všechny osoby starší 65 let dostaly důchod. Pro jedince to bylo 700 Kčs, pro dvojici 1 050 Kčs, což byl velmi solidní sociální počin.
V roce 1950 se projevil vedle obecného nedostatku spotřebního zboží především nedostatek textilu, všedního oblečení a ložního prádla. Lidé si proto pomáhali kupováním německých pytlů, které po přebarvení sloužily jako výborný materiál na cajkové kalhoty. Životní úroveň však vzrostla. Začalo se jíst více masa, zvýšila se spotřeba elektřiny - pořizováním rádií, žehliček a vařičů. Místo tradičního bílení se objevuje již amaterské malování stěn obytných místností. Stavby - zejména novostavby domů se neprováděly, protože nebyl k dostání stavební materiál. Zvýšil se však nákup lihovin i možnosti pálení vlastních ovocných kvasů v lihovaru Heřmanov. V této době malí zemědělci ( do 2 ha výměry půdy), kteří doposud neměli předepsané dodávky a mohli vyrábět a prodávat na volném trhu za vyšší ceny a mohli bez problémů zabíjet, což ostatní zemědělci mohli až po splnění dodávek, dostali též dodávku 150 kg žita z 1 ha. To proto, že se začalo hovořit o JZD a tito drobní zemědělci o něčem takovém nechtěli ani slyšet.
V roce 1954 bylo provedeno plošné rentgenologické vyšetření plic všeho obyvatelstva za účelem likvidace TBC. Stavba dráhy pomalu skončila a protože jsou potřeba peníze, odešlo na zimní brigádu do lesní výroby na Tachovsku z obce 8 zemědělců.
V roce 1956 byly houfně nakupovány pračky a žďímačky. V roce 1957 bylo jasné, že v obci bude založeno JZD. Mladí se snažili utéct z vesnice. Jezdili do Vel. Meziříčí do Kabla, Motorpalu a jiných továren, do obchodů. Někteří pracovali na stavbě blízké mostišťské přehrady. Mimo zemědělství mohly v té době vydělat ženy měsíčně 700 až 1000 Kč , muži 1 000 až 1 200 Kč. Po založení družstva v roce 1958 se příjmy zemědělců dále propadly, avšak v této době zemědělci žárlili na dělnické výplaty a dělníci zase na družstevnické naturálie.
V roce 1961 byl v každém druhém domě motocykl a v č. 8, 89 a 96 byly již první auta. Hromadně se kupovaly televizory, takže koncem roku jich už bylo v obci 24 kusů. Z prázdných chlévů po svedení dobytka do družstevních stájí se upravovaly koupelny, světnice a splachovací záchody.
V roce 1962 se objevil nový problém. Nedostatek mladých v zemědělství. O každém mladistvém rozhodovalo MNV, zda může odejít, nebo zda bude muset zůstat v zemědělství.
V roce 1964 byl ve žních otevřen útulek pro děti zaměstnaných žen. Jakási první mateřská školka. I tímto se řešily problémy nedostatku pracovních sil.
V roce 1967 bylo v obci 10 osobních aut. Přestavovaly se a nastavovaly se rodinné domy. Dřív si každý zemědělec zakládal na vystavených chlévech a stodolách, nyní se každý snaží zlepšit bydlení své rodiny.
V roce 1970 došlo v JZD k přehodnocení výměry záhumenek z 0,50 ha na rodinu na 0,25 ha na člena, což vyvolalo poměrně značné rozladění. Toto opatření však bylo nutné pro zajištění dostatku pracovních sil a bylo prosazeno.
V roce 1973 bylo v obci 25 osobních aut, 42 motocyklů a 60 televizorů. V roce 1977 otevřelo JZD Křižanovsko družstevní kuchyň s rozvozem levných obědů do všech obcí, což bylo velmi dobrým sociálním opatřením své doby. Cena oběda byla stanovena pouze za výrobní náklady a členům přispívalo JZD na obědy ze sociálního fondu. Vedoucí kuchyně se stala Milada Špačková č. 12, která přešla do JZD ze Žďáru n/Sáz. Po ní až do dneška vykonává tuto funkci Marta Dvořáková č. 102.
V současné době je sociálním problémem stav a příjmy mladých rodin. Mladí mají malé příjmy, jsou často nezaměstnaní a našetřit si na bydlení bez pomoci rodičů je téměř nemožné. Relativně dobře se však dnes vede důchodcům.


Vedení obce

Do roku 1848 stál v čele obce rychtář ustanovovaný vrchností. Po roce 1848, kdy byla zrušena vrchnostenská správa a zřízeny okresní úřady, dochází i ke změně v samosprávě obcí. V obcích jsou voleni starostové. Jména prvních starostů z Dobré Vody se bohužel nepodařilo přesně zjistit. Prvním starostou obce mohl být první písemně doložený starosta obce Vincenc (Václav) Vítek č. 4 narozený v roce 1821, za jehož vedení byla v roce 1867 vystavěna v čísle 79 škola a v roce 1869 založena školní zahrada a v roce 1877 zahájena výstavba kaple. V roce 1891 byl starostou obce František Janovský č. 42. V roce 1896, kdy byl založen hasičský sbor, byl starostou obce Josef Konečný č. 3. V roce 1901 byl zvolen starostou Josef Hladík č. 37. V roce 1904 byl zvolen starostou Jan Čermák č. 61 - familiant. Tomáš Janovský č. 42 byl zvolen starostou ve volbách 1910 a svou funkci vykonával do roku 1913. V roce 1913 byl roční plat starosty 120 K, zvoníka 62 K a obecního sluhy 34 K. Starosta Teodor Doubek - hostinský č. 6 byl zvolen v roce 1913 a vykonával funkci do roku 1915, kdy musel narukovat do války. V jeho nepřítomnosti vykonával funkci starosty Jan Žundálek č. 68 a to až do roku 1919, kdy funkci starosty opět převzal Teodor Doubek - hostinský a vykonával ji až do roku 1922. V tomto roce byl opět zvolen starostou Tomáš Janovský a funkci vykonával do roku 1930. Pak vykonával funkci místostarosty. Zemřel v roce 1932. Starosta Ludvík Hlaváč č. 55, byl zvolen v roce 1930, funkci vykonával do roku 1938.
Obecní zastupitelstvo mělo za první republiky 12 členů včetně strarosty a obecní rada měla v té době 4 členy včetně starosty. Při obci působila 6 členná finanční komise, stavební komise a školní rada. Schůze obecního zastupitelstva svolával starosta do svého domu. Svolávání schůzí a vyhlašování různých zpráv obstarával obecní sluha s bubnem. Obecní sluha za první republiky byl zároveň zvoníkem a ponocným. S ponocným vykonával hlídku od 22 hod. večer do 4 hod. do rána jeden občan. Následující den po noční hlídce předával tzv. ponůcku, což byla hůl zakončená křížkem dalšímu sousedovi, protože hlídky se konaly pořídku.
V roce 1938 po rozpuštění politických stran jmenován dohodou a potvrzen jako starosta Stanislav Sedláček č.5. Za mobilizace, kdy starosta narukoval, za něj vykonával úřad Eduard Vítek č. 32.
V roce 1945 po osvobození převzal obecní záležitosti místní národní výbor. Předsedou MNV se stal Antonín Hladík č. 85, místopředsedou Alois Nedoma č. 78.
Ve volbách v roce 1946 se stal předsedou MNV Frant. Žundálek č. 39. Svou funkci vykonával a to velmi úspěšně do roku 1952, kdy se pro neshody s dosazeným tajemníkem své funkce vzdal. Zasloužil se o vybudování kanalizace, vydláždění návsi, pořízení obecního rozhlasu, zavedení telefonu, vybudování obecní váhy a sběrny mléka a vyasfaltování cesty Ve Familiích.
Po něm se stal předsedou MNV v roce 1952 Frant. Sedlák č. 18, člen rady MNV od r. 1945, kde pracoval jako školský a osvětový referent. Za jeho funkčního období byla v obci dokončena kanalizace a opravovaly se obecní cesty.
Ve volbách v roce 1954 se stal předsedou MNV Rudolf Hammer č. 15. Jeho funkční období byla plná problémů se založením a upevněním JZD v naší obci.
V roce 1964 byl zvolen předsedou MNV opět Frant. Žundálek č. 39. Ten vykonával funkci do roku 1971. Za jeho funkčního působení byl postaven kulturní dům.
Ve volbách v roce 1971 byl zvolen předsedou MNV Ladislav Turek č. 9. Funkci vykonával do roku 1973, kdy zemřel. Místo něj nastoupil František Kubiš č. 33.
V roce 1974 zvolen předsedou MNV Miroslav Badalík č. 99, který vykonával funkci do roku 1980, kdy byla ukončena činnost MNV v obci a Dobrá Voda se stala místní částí obce Křižanov. V té době byla spravována občanským výborem. Předsedou občanského výboru byl Miroslav Coufal č. 40, členy občanského výboru byli Ladislav Křikava č. 29 a Frant. Kubiš č. 33.
V roce 1990 získala obec zpět postavení samostatné obce. Podle nového zákona o obcích byly zrušeny místní národní výbory a zaveden původní název Obecní úřad v Dobré Vodě. Ten začal pracovat 1. 7. 1990. Starostou zvolilo devítičlenné obecní zatupitelstvo Miroslava Coufala č. 40 (dosavadního předsedu občanského výboru), místostarostou Stanislava Pekárka č. 91. V roce 1992 se starosta Miroslav Coufal vzdal funkce a starostou se stal Stanislav Pekárek, místostarostou Vladimír Zástěra č. 32. Po volbách v roce 1994 byl zvolen starostou obce Vladimír Zástěra č. 32, místostarostou opět Stanislav Pekárek. Ve volbách v roce 1998 byl opět zvolen starostou Vladimír Zástěra, místostarostou Pavel Vítek č. 26. Zastupitelstvo má 9 členů. Nejdéle v něm pracují Miroslav Coufal, Stanislav Pekárek, Pavel Částek a Ing. Vladimír Hladík.


Politické poměry

Jak probíhaly volby za Rakouska Uherska se nepodařilo zjistit. V ČSR byly první volby v roce 1920 do poslanecké sněmovny. Ve volbách obdržela 138 hlasů ČSL, 96 hlasů dostala Republikánská (agrární ) strana, 5 hlasů soc. demokracie, 1 hlas strana pracujícího lidu, 3 hlasy živnostenská strana a 3 hlasy národní demokracie. V roce 1926 v obci působily dvě politické strany: ČSL a Republikánská strana (agrární).
V roce 1925 byly volby do národního shromáždění a senátu. Ve volbách obdržela ČSL 175 hlasů, Republikánská strana 59 hlasů, komunistická strana 16 hlasů, živnostenská strana 6 hlasů, socialisté 4 hlasy, sociální demokracie 2 hlasy. Zhruba tyto výsledky se prakticky opakovaly po celou dobu první republiky.
V roce 1930 byly obecní volby. Kandidovaly dvě volební strany: republikánská a lidová. Lidová strana získala 7 členů v obecním zastupitelstvu se starostou Ludvíkem Hlaváčem, republikánská 5 členů obecního zastupitelstva v čele s místostarostou Tomášem Janovským (bývalým starostou).
V roce 1938 měly být obecní volby. Vzhledem k vývoji událostí v republice se politické strany dohodly na jednotné kandidátce. Byli potvrzeni staří členové obecního zastupitelstva a volby odpadly. Starostou se stal Stanislav Sedláček č. 5.
V první republice působily v obci dvě politické strany: ČSL a Republikánská (agrární ) strana. Předsedou ČSL byl Ludvík Hlaváč č. 55, předsedou Republikánské (agrární) strany byl František Klapal č. 42. Republikánská strana zanikla v roce 1939 a po válce už nebyla obnovena pro kolaboraci jejího pražského vedení s protektorátním režimem. Jednotná strana tzv. Národní souručenství , které se ustavovalo po rozbití ČSR, zde asi nevzniklo.
Po válce v roce 1945 nebylo podle zákona obnoveno staré obecní zřízení, ale v obci se vytvořil místní národní výbor.
V roce 1946 byly první poválečné parlamentní volby. Volební výsledek byl: ČSL obdržela 205 hlasů, sociální demokracie 30 hlasů, KSČ 60 hlasů, národně sociální strana 2 hlasy. Pět voličů se nezúčastnilo voleb, tři lístky byly neplatné.
V obci byla po válce obnovena činnost tří politických stran. Byla to: ČSL - předsedou byl Josef Hladík č. 37. Předsedou sociální demokracie, která měla 13 členů byl Josef Tribula č. 8 a předsedou KSČ byl Antonín Hladík č. 85. Sociálně demokratická strana zanikla sloučením s KSČ a ČSL po Únoru 1948 svou činnost v obci ukončila.
Dne 30.5.1948 byly volby a to poprvé bez předchozího politického boje. Předložena byla jednotná kandidátka. Ze 314 zapsaných voličů jich přišlo volit 275. Z toho 270 voličů hlasovalo pro jednotnou kandidátku.
Únorové události v roce 1948 proběhly v klidu a bez problémů, neboť v obci nebylo politické nenávisti. Akční výbor vedený Antonínem Hladíkem č. 85 jen zajistil majetek spolku Omladina ve výši 650 Kč v hotovosti, divadelní jeviště a knihovnu o 220 svazcích a převedl jej na ČSM. Na nátlak ONV provedena změna v MNV. Museli z něj odstoupit Cyril Urbánek č. 7, Antonín Pařízek č. 65 a Leopold Kaštan č. 56. Byli nahrazeni členy KSČ, která se po roce 1948 stala rozhodující silou ve státě a společnosti.
V roce 1950 vstoupil v platnost zákon o civilních sňatcích. Snoubenci na radnici dostávali poukaz na povlečení dvou postelí, neboť je velký nedostatek prádla, zejména ložního. Na veškeré textilní zboží stávaly ve městech dlouhé až čtyřhodinové fronty. 29. 6. 1950 měla v okolních lesích cvičení lidová milice. Její příslušníci vypili veškeré pivo v místním pohostinství připravené na pouť, která se musela bez piva obejít. Církevní svátky byly přeloženy na neděle. Zde v Dobré Vodě se držely svátky postaru i v neděli. Jednotný svaz českých zemědělců postupně v obci přestával vyvíjet činnost.
V roce 1952 byl v obci ustanoven tajemníkem MNV Josef Hladík z Křižanova. Po něm v roce 1953 Petr Kučera rovněž z Křižanova. Od roku 1954 byl tajemníkem MNV místní občan Alois Hort, v roce 1960 František Trenz z Velkého Meziříčí. V těchto letech bylo hlavně sledováno, jak zemědělci plní své povinné dodávky. Neplnění bylo postihováno odebíráním potravinových lístků. Neplniči a zemědělci nad 20 ha výměry potravinové lístky nedostávali. Museli proto kupovat na tzv. volném trhu za podstatně vyšší ceny.
Ke dni 1.6.1953 byl zrušen lístkový systém a zároveň provedena měnová reforma. Staré peníze se vyměňovaly za nové do 5000 Kčs v poměru 5:1, od 5 000 Kčs do 10 000 Kčs v poměru 6,25:1, od 10 000 Kčs do 20 000 Kčs v poměru 10:1 a tak dále. Tak občan Josef Babák, který si ušetřil z práce na dráze 140 000 Kčs na koupi domku, dostal za tyto peníze vyměněno 2 800 Kčs nových.
V roce 1954 se v katastru obce objevují letáky Svobodné Evropy vypouštěné z igelitových balonů naplněných lehkým plynem. SNB se velmi zajímá o letáky, občany však především zajímá nový materiál igelit, ze kterého byly balony vyrobeny.
V roce 1957 byly volby do ONV - zvolen Cyril Hladík z Vídně. Do KNV zvolena křižanovská učitelka Alena Prudičová. V obecních volbách byl zvolen předsedou MNV opět Rudolf Hammer, místopředsedou Josef Kaláb, tajemníkem Alois Hort. Plánem nového MNV bylo postavení silnice k nádraží a stavba kulturního domu. Místo toho začaly v obci okresní orgány s kampaní na založení JZD. Vlastní JZD bylo založeno v roce 1958 jako jedno z posledních v okrese Velké Meziříčí (vedle Borů, Zadního Zhorce a Ořechova).
Ve volbách v roce 1960 byl do národního shromáždění zvolen generál Ludvík Svoboda, do KNV byl zvolen Jan Vondráček z Velkého Meziříčí. Do pléna MNV byla zvolena i Marie Turková č. 44, žena kováře. (Nebyla však první ženou v tomto postavení. Tou byla ve volebním období 1915 až 1918 Anna Nedomová, žena domkáře, který byl na frontě). Programem nově zvoleného MNV bylo pomoci místnímu JZD splnit pětiletku za 4 roky. Pětiletku za čtyři roky se sice ani v Dobré Vodě, ani ve státě splnit nepodařilo, byla v tichosti ukončena v roce 1963, ale MNV a MO KSČ se v těchto složitých letech, po zkušenostech z let 1952 až 1956, kdy byli okresními orgány v obci zlikvidováni někteří zemědělci, zachovali celkem dobře, protože v obci nedošlo k žádnému vystěhování celých rodin jako třeba v sousedním Kozlově.
V roce 1968 se v obci události tzv. pražského jara celkem nijak neprojevily. Změny ve společnosti však všichni sledovali se zájmem a nové vedení státu mělo podporu téměř všech občanů. Po 21. srpnu se však pomalu začínají názory lidí měnit a život se znovu začal politizovat. V roce 1970, po provedených pohovorech se členy, byli z místní organizace KSČ vyloučeni předseda místní organizace a jedna členka. Nový předseda místní organizace KSČ byl při pohovorech v roce 1972 nahrazen pro okresní i místní orgány přijatelným bývalým předsedou MO KSČ a MNV z doby před rokem 1968 a tím byla i zde v obci provedena tzv. normalizace. Veškerá opatření jak v lidosprávě, tak i v hospodářské oblasti byla nejprve projednána politickými orgány a pokud se jim dostalo souhlasu, mohla být uskutečňována. Veškerý život se dostal pod silný ideologický tlak, který prováděly zejména okresní orgány. Po roce 1971 se v obci politická činnost omezila na intenzivní obecní výstavbu a činnost JZD.
Jako jediná strana s vedoucí úlohou v rámci tzv. Národní fronty působila v obci od roku 1945 pouze KSČ. Po Antonínu Hladíkovi č. 85 se stal jejím předsedou Rudolf Hammer č. 15. V roce 1955 měla 13 členů, předsedou byl Frant. Sedlák č. 18. V roce 1963 měla KSČ 28 členů z toho 15 v základní organizaci. Předsedou byl Josef Tribula č. 8, v roce 1964 byl předsedou Frant. Kubiš č. 33, v roce 1965 Rudolf Hammer č.15. Místní organizace měla v této době 26 členů, z toho 2 ženy. V roce 1969 se stal předsedou Adolf Sedlák č. 71, v roce 1970 byl předsedou Josef Tribula č. 8, v roce 1972 opět Rudolf Hammer č. 15. Po roce 1980 přešla místní organizace KSČ spolu s MNV do Křižanova a po roce 1989 v obci místní organizace KSČ nebyla obnovena.
Rok 1989 proběhl bez nějakých osobních invektiv mezi občany úplně pokojně. K žádným personálním změnám téměř nedošlo. Předseda občanského výboru se stal po obnovení obecní samosprávy předsedou MNV a po volbách starostou obce. V poslední době lze u většiny obyvatel v celém státě pozorovat naprostý nezájem o politiku a členství v politických str
Obecní úřad Dobrá Voda
Dobrá Voda 103
594 51  Křižanov


e-mail: dobravoda@tiscali.cz
Tel.: 725 101 282
e-podatelna: e-podatelna
OBEC DOBRÁ VODA - netkatalog.czMěstské, obecní úřady - netkatalog.cz
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "5744"
Oficiální stránky obce Dobrá Voda u Křižanova

V případě jakýchkoli nesrovnalostí či dotazů kontaktujte administrátora stránek.

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one